Historie zdobená tapetami, II. část
Jak jsme se dozvěděli v první části našeho příběhu, tapety dorazily do Evropy v 16. století a právě na starém kontinentě se zrodil tapetářský průmysl a začala jeho evoluce. Dorazili jsme na konec 18. století, kdy umění tvorby tapet vstoupilo do nové fáze vývoje. Zde je pokračování tohoto fascinujícího příběhu…
Na počátku 19. století se tapety pomalu stávají celosvětovým fenoménem. Vliv na to má mimo jiné nová móda tapet s velkými panoramaty, která přišla z Francie a která představovala levnou náhradu za velmi drahé olejomalby. Nová myšlenka spočívá v zobrazování velkých scén s mytologickým, poznávacím i historickým pozadím, odtud četné scény s exotickými krajinami či historickými událostmi. Tento nový typ tapet se stává jakýmsi „oknem do světa“ a v této podobě se dostává z Evropy do Spojených států, kde se okamžitě setkává s velkým zájmem.
Velká Británie, která kvůli napoleonským válkám vedeným na přelomu 18. a 19. století zaostala v tapetářském průmyslu, se po skončení válečných akcí rovněž vrací na trh. Díky parním tiskárnám zahajuje masovou výrobu levných tapet, které si nyní může dovolit i nepříliš zámožná pracující třída.
V 19. století se objevují další technické novinky, které stále zvyšují rozmanitost a dostupnost tapet. Přichází doba, kdy se tapety začínají vyrábět strojově a barevně. A tak v roce 1839 Brit Charles Harold Potter (ne, tenhle ne) konstruuje stroj, který nejen tiskne tapety ve 4 barvách, ale je také neskutečně výkonný na tehdejší dobu, neboť s jeho pomocí dokáže vyrobit obrovské množství 400 rolí tapet denně (no dobře, trochu tenhle). To však není konec, neboť v 50. letech 19. století se objevuje stroj tisknoucí v 8 barvách a v roce 1874 ve 20 barvách.
V roce 1879 Rakušan Karl Keitsch představuje světu novou techniku tisku – hlubotisk, a o jedenáct let později, v roce 1890 se ve Velké Británii objevuje flexografie, tedy vysoký tisk. Ve stejné době se na trhu objevuje první voděodolný papír (1871) a následně po něm voděodolné tiskové barvy (1884), což umožňuje vytvořit první omyvatelné tapety, které se mohou nesměle vydat do prostoru, který byl dosud pro tapety nedostupný, tedy do kuchyní a koupelen (i když stále mluvíme o papíru, což vylučuje přímý kontakt se zdroji vody). Současně v roce 1888 Ferdinand Sichel představuje první, hotové k použití, lepidlo na tapety. Zdá se, že takto dynamický rozvoj průmyslu už nic nemůže zastavit, ale brzy se ukazuje, že výrobci tapet se stali oběťmi vlastního úspěchu, neboť hnáni obrovským nárůstem výroby zapomněli na jeden velmi důležitý faktor…
Tak intenzivní rozvoj tapetářského průmyslu musel mít své negativní důsledky. Je pravda, že trh zaplavily levné, masově vyráběné tapety, nicméně v této honičce velmi rychle začal chybět důležitý prvek – kvalita. S rostoucí výrobou klesala jak kvalita papíru, tisku, tak i grafiky. Tapety se staly kýčovité a velmi náchylné k nejrůznějším poškozením, což účinně odrazovalo potenciální zákazníky od jejich nákupu. Do módy se vrátilo tradiční malování stěn, které sice designově nebylo tak pokročilé jako tapety, ale zato nabízelo mnohem kvalitnější a rozhodně trvanlivější povrchovou úpravu interiéru. A tak v 19. století tapetářský průmysl prožil první propad ve své historii.
Výrobci tapet pochopili, že chtějí-li získat zpět zákazníky, musí zvýšit kvalitu grafických návrhů a konečného produktu. Proces získávání důvěry zákazníků však nemohl proběhnout ze dne na den, neboť celý průmysl se jednoduše příliš degradoval a potřeboval revoluční změny a důkladnou přestavbu. A problémů k řešení bylo mnoho, např. kromě zmíněného poklesu kvality se při výrobě barev na tapety běžně používal smrtelně nebezpečný arsen, který bylo třeba něčím nahradit. Na všechny tyto změny tedy byl potřeba čas.
Skutečná renesance tapetářského průmyslu přišla až ve 20. letech 20. století, ale při pohledu na její výsledky lze říci, že se vyplatilo počkat. Tapetářský průmysl se obohatil o nové vynálezy, jako je sítotiskový stroj a stroj na nanášení lepidla. Zlepšila se nejen kvalita materiálů, na které se tapety tiskly, ale především design, který opět ohromil svou kvalitou, stylem a rozmanitostí. Ve spojení s masovou výrobou, čítající stovky milionů rolí ročně, se tapety staly nejoblíbenějším prvkem interiérového designu v západním světě. Není tedy divu, že toto desetiletí bylo nazváno „Zlatou érou tapet“.
A tak se dostáváme na konec třicátých let 20. století, kdy rozvoj průmyslu účinně zastavila válečná vřava. Na obnovení výroby a další inovace musela tapeta počkat další desetiletí. Po druhé světové válce se k výrobě tapet začala používat pryskyřice z plastů, což byl začátek nové evoluce. Tapety se staly ještě odolnějšími a praktičtějšími. A ačkoli už nezískaly tak velkou popularitu jako v předválečných dobách, vrátily se na své zasloužené místo a upevnily si svou pozici jako jeden z klíčových prvků interiérového designu.
Aby se uskutečnil další skok, musel tapetářský průmysl počkat na příchod 21. století, kdy nové koncepce, materiály a technologie umožnily rozvinout rozmanitost a kvalitu tapet v dosud nevídaném měřítku, slibující novou zlatou éru...
Konec druhé části.