Historie zdobené tapetami, část 1.
Z historických záznamů, které se dochovaly do dnešních dob, je možné usoudit, že historie tapet je téměř tak stará jako historie papíru. I když nemáme jednoznačné důkazy, že Egypťané, kteří 4000 let před naším letopočtem vynalezli papyrus, ho používali také k zkrášlení zdí svých domovů; jistě však víme, že to dělali Číňané 200 let před naším letopočtem, kteří na rýžový papír přilepený na stěny vytvářeli bohaté ilustrace, hlavně okolní přírody: panoramat, ptáků a rostlin.
Nicméně papír vytvořený jako nosič pro psané slovo se pravděpodobně ukázal příliš jemný pro zdobné účely, proto se (a jistě k tomu byly i jiné důvody) pokoušelo experimentovat s jeho složením. A tak víme ze zachovaných záznamů, že v roce 105 našeho letopočtu měli Číňané za sebou již řadu pokusů s výrobou papíru s přísadami jako: kůra moruše, nebo vlákna bambusu a konopí.
Z toho, co víme – právě z Číny tapety přicestovaly v 8. století na Blízký východ do arabských zemí. Vynález vzbudil zájem natolik, že se nejen začaly vytvářet tapety s novými zdobnými motivy, ale také se pracovalo na rozvoji tiskových metod a složení a struktury papíru. Jednou z inovací z tohoto období bylo přidání lnu do směsi papíru. Tímto způsobem bylo kolem 10. století získáno papír s novými vlastnostmi, mnohem odolnější než dosud.
Nicméně ne z arabských zemí, nýbrž také z Číny se tapety dostaly do Evropy a stalo se to až v 16. století. Tyto tapety byly přivezeny ve formě obdélníků o rozměrech 30 x 45 cm, tedy stále nešlo o dlouhé pruhy, které by mohly dosahovat od podlahy ke stropu. Nicméně, i přes určité nevýhody, papírové tapety měly alespoň dvě velké výhody. Za prvé, náklady, které byly výrazně nižší ve srovnání s dosud u nás používanými, velmi drahými gobelíny. Za druhé, nabízely zcela novou, osvěžující a pro evropského zákazníka atraktivní, exotickou stylizaci.
Jak jsme již zmínili, bohatší vrstvy společnosti ve středověké Evropě rády používaly gobelíny k výzdobě svých zdí. Byly to pláty materiálu často pokryté bohatými zdobeními a malbami (nezřídka s náboženskou tematikou), vzory nebo scénami, a proto mluvíme o velmi exkluzivní a nákladné variantě. Tento způsob zkrášlování interiérů si získal mimořádnou popularitu v období renesance a byl nejen známkou prestiže, ale také velmi praktickým prvkem plnícím funkci dodatečné izolační vrstvy. Lze tedy říci, že gobelín byl, přinejmenším v našem kulturním okruhu, jakýmsi předchůdcem tapety.
A tak, zcela neočekávaně, do strnulého evropského světa interiérového designu vstoupily papírové tapety, které se téměř okamžitě staly nejen atraktivní alternativou k gobelínům, ale také k malovaným stěnám. Zpočátku se zcela nerozumělo, co tapety jsou, proto se často používaly jako gobelíny, volně visící na stěnách. Víme však, že již v tomto období se používalo i lepení, zejména pokud se tapeta skládala z mnoha menších kousků tvořících větší vzor. Není zcela jisté, čím se lepilo, protože v té době ještě nebyl vynalezen univerzální a – a tudíž – všeobecně používaný, lepidlo na tapety.
Nový nosič pro malířské a zdobné práce neunikl pozornosti evropských umělců, kteří v něm okamžitě spatřili nové možnosti. Objevovaly se dokonce ručně tištěné série tapet. Prvními výrobci však byli majitelé řemeslných obchodů z papírenského a dřevorytového průmyslu. V té době se evropskými lídry v rodícím se odvětví staly nejprve Velká Británie a následně Francie, ve které v roce 1599 vzniká první cech výrobců tapet.
Nové odvětví se usazuje na evropských trzích a jeho rozvoj nabírá na obrátkách v 17. století. A tak se kolem roku 1620 objevuje metoda výroby velurového papíru, stejně jako nová metoda tisku vzorů pomocí dřevěných kostek s vyřezanými vzory, které lze opakovaně otiskovat na povrch tapet. Stále jde o ruční tisk, nicméně i tak přispívá k výraznému zrychlení výroby, protože je mnohem rychlejší ve srovnání s tradičním, ručním malováním. Právě tato inovace umožnila výrobu celých sérií tapet.
Další inovace přichází o půl století později, v roce 1675, kdy Francouz Jean-Michel Papillon vyvíjí první opakovatelný vzor, čímž vytváří nejklasičtější tapetu, jakou dnes známe. Všechna tato vylepšení způsobují, že tapety se stávají levnějšími, dostupnějšími a jsou skvělou alternativou k dražším, ručně malovaným tapetám dováženým z Číny. A to se zase stává dalším impulsem k rozvoji tohoto trhu, který v druhé polovině 17. a první polovině 18. století nabírá ještě větší tempo.
V roce 1778 dekretem Ludvíka XVI. byla délka tapetových pásů standardizována na cca 87 cm. Sedm let později, tedy v roce 1785, Francouz Christophe-Philippe Oberkampf zkonstruoval stroj na tisk tapet a rok 1798 přinesl další vynález, tentokrát Němce Aloise Senefeldera, který vymyslel litografický tisk. Tuto sérii významných vynálezů pro tapetářský průmysl doplňuje v roce 1807 Francouz Nicholas Louis Robert, který zkonstruoval stroj umožňující vyrábět tapety libovolné délky. Všechny tyto inovace dávají tvůrcům tapet dosud nevídané výrobní možnosti a s nimi tapetářský průmysl vstupuje do 19. století, které přináší nové, revoluční změny.
Konec první části.